Mentální zdraví je problém, který čím dál tím víc vyplouvá ve společnosti na povrch a začíná se o něm mluvit, což je jen dobře. I přes to všechno toto zůstává tématem, které většina lidí neřeší nebo je řeší pouze sami se sebou, což někdy nestačí. Uvědomění, že v tom nejste sami často bývá prvním krokem ke zlepšení.
Sama jsem se setkala s různými mentálními poruchami ať už u přátel či známých, nebo i sama u sebe. Velmi častým problémem v dnešní době bývá deprese nebo poruchy příjmu potravy. Je důležité si uvědomit, že většina mentálních poruch a nemocí spolu úzce souvisí.
U mě se oba tyto „typy“ projevily v podstatě zároveň. Žijeme v době, kdy je na nás neustále vyvíjen nesnesitelný a úporný tlak ze všech stran. Měli byste dělat tohle, dosáhnout tamtoho a vypadat nějak. Pro některé šťastné jedince je to věc, nad kterou mávnou rukou. Ale pro „slabší povahy“ se tyto nároky přemění v časté pochybování o sobě samých. To zasévá semínko pro vznik nějakého mentálního problému.
Popravdě nevím jaká je účinná cesta ven, sama se tím ještě prokousávám. Je to nekončící, dost často velmi deprimující boj, protože nic v životě není lehké. Často slýcháváme povzbuzující citáty a rady od těch, kteří si tím už prošli a zvítězili. Ale když jste někde na začátku svého boje tak vám nic z toho, co ostatní říkají, nepřijde reálné. Jim se to mluví, když už jsou šťastní. Tohle je přesně má reakce. Proč oni už jsou tak vyrovnaní a mně pořád nic nejde a jen znova a znova padám na pusu.
Bohužel, to je právě ten boj. Musíme tolikrát spadnout a tolikrát se spálit, dokud nepochopíme, že jedinou překážkou v cestě za štěstím, jsme my sami. Sami jsme se do toho často dostali, a tak si také sami musíme probojovat cestu zpět. Protože žít v neustálé bolesti, smutku a zklamání je přeci nesnesitelné. To není život.
Proto vám nedám rady, jak úspěšně překonat mentální problémy. Spíš je důležité si uvědomit, že na to nikdy nemusíte být sami, vždy by tu měl být někdo, kdo vás vyslechne a pomůže vám. Ať už je to vaše maminka, sestra nebo psycholog. Za nic se nemusíte stydět, protože si tím prošla, nebo prochází, velká část společnosti.
Ale nejdůležitější věcí je NIKDY nepřestat bojovat. I když ležíte schouleni v rohu a brečíte nebo stojíte před zrcadlem a říkáte si, že se nesnášíte a to co děláte stejně nikam nevede…. nikdy to nevzdávejte. Neudělejte ten krok zpět (i když je to tak lákavé). Protože tímto jedním jediným krůčkem ztratíte těch deset, co už jste ušli. Vše jde pomalu a jinak než u ostatních a vy už jednoduše nemůžete. Ale tím, že se vrátíte, se dostanete do začarovaného kruhu a už se nevymotáte.
Proto hlavu vzhůru, utřít oči, kalhoty které jsou vám malé zahodit někam do útrob skříně a uvědomit si, pro koho tohle všechno děláte a tolik trpíte. Vždy jen pro sebe!
