Teď, když jsem už pár týdnů doma v Praze, zvládla jsem dodělat veškeré zkoušky a najela na svůj tradiční režim, mám dostatečný odstup od zkušenosti s Erasmem. Můžu se zamyslet a zhodnotit to, vyzdvihnout to hezké a celkově zavzpomínat na uběhlý půlrok.
Za mě to byl jeden z nejkrásnějších zážitků mého dosavadního života a z této zkušenosti budu čerpat ještě mnohá léta. Nikdy jsem nebydlela mimo svůj domov natož zemi, a tak jsem vděčná za všechny kroky k samostatnosti, které jsem tam musela podniknout. Od řešení bydlení, přes akci “ztracena sama v lese”, po cestování, hlavně tedy to vzdušné. Takže i kdybych si tam pobyt neužila, tohle bych brala jako největší plus. Prostě jsem to zvládla, přežila a dokázala se vrátit a vyřešit si to i na své domácí univerzitě.
Wales je neuvěřitelné místo. Je to místo, kde je vidět každý zásah historie. Samotný Cardiff není nic, co byste si představili pod pojmem “město ve Spojeném království”. Nenajdete tu žádné cihlové domky, tudorovskou zástavbu nebo viktoriánské vily. Město je zcela užitkové. Před průmyslovou revolucí byl Wales naprosto zemědělskou oblastí. Nebyla tu žádná velká města, počet obyvatel překračoval jen několik tisíc. Po vypuknutí industrializace se z Walesu stala těžařská oblast, a tak musela vyrůst města, která by ubytovala nově přijíždějící dělníky. Cardiff je tedy zcela průmyslové město, které se začalo rozrůstat až během 19. století. Je to znát na zástavbě, historickém centru (které prakticky neexistuje) a i na urbanistickém rozložení města.
Musím přiznat, že to byl pro mě velký šok, když jsem přijela. Ale jakmile člověk pronikne do pohnuté a často opomínané historie Walesu, pochopí.
Ať už jsou města jakákoliv, příroda je dominantou Walesu. Je to něco naprosto kouzelného. Zelené kopce, rozbouřené moře a opuštěná zákoutí, welšská krajina je skoro až mystická. Měla jsem úžasnou možnost vyjet za hranice Cardiffu (cestování je ve Walesu jednak drahé, a pak taky často nemožné díky nedostatečnému propojení měst). Navštívila jsem oblast západního pobřeží, okres Caredigion, kde jsem se, mimo nádheru přírody, mohla i něco dalšího přiučit z historie. A pak jsem se také sama vydala na “horu” Sugarloaf Mountain.
To byl, a to nepřeháním, jeden z mých největších zážitků, možná i v životě. Ono nešlo jen vylézt někam nahoru. Pro mě jako pro Pražačku, která kromě výšlapu ze Žižkova na Vinohrady úplně po horách a kopcích ve volném čase neleze, to byla výzva. Neměla jsem žádné trackingové vybavení, neměla jsem ani batoh. Dojela jsem do nejbližšího města Abergavenny, a teprve tam zjistila, že cesta na horu začíná až tak 5 km za městem. Tlačil mě čas, protože poslední autobus jel ve 4 odpoledne a bylo 12. Uvažovala jsem, zda to má vůbec cenu, ale nakonec zvítězila moje tvrdohlavost a já si řekla, že to prostě dojdu pěšky.
Byl sice nádherný den, ale pořád byl už listopad, a tak byla fakt zima. Nevěděla jsem vůbec kudy jít a jediné, podle čeho jsem se orientovala, byly mé Google Mapy, které ale s vystoupanými kilometry ztrácely signál. Nechci se moc rozepisovat o mých myšlenkových pochodech, ale jo, měla jsem trochu strach. Sama uprostřed lesa, bez signálu. Asi v 1 hodinu jsem vybloudila z lesa a uviděla svůj cíl… byl pořád ještě dost daleko a já měla cca hodinu na to se dostat nahoru, abych pak stihla poslední autobus. Byl to výšlap, nebudu lhát, ale ten pocit, když jsem úplně zmrzlá a zároveň splavená došla na vrcholek a uviděla tu překrásnou přírodu jako na dlani, byl k nezaplacení. V tu chvíli jsem si to neuvědomovala, ale teď, když se na to zpětně koukám, tak jsem překonala samu sebe. Byl to asi nejkrásnější zážitek co jsem tam měla.
Když jsem odlétala domů, tak jsem byla hrozně rozpolcená. Na jednu stranu jsem se těšila na svojí rodinu, psa, kamarády a historickou Prahu. Ale na druhou stranu jsem opouštěla místo, které už nebylo (jak tomu u mně do té doby bylo) jen prázdninovou destinací, byl to taky domov. Měla jsem tam zázemí, přátele, školu… ale hlavně, byla jsem tam úplně jiný člověk. Doufám, že se mi i doma podaří ve mě vzkřísit toho dobrodružného Welšana 🙂
2 reakce
Nádherný článek, hned bych se tam vydala. :))
Děkuji moc :))